Tak já jsem byl jednou ve škole pochválen za "záchranu tonoucího". Bylo to celkem legrační. Bylo nám asi 14 a měli jsme hezké spolužačky.

Slunili jsme se na stráni nad rybníkem Hamr a přišel k nám neoblíbený spolužák z vyšší třídy - Mireček, který byl menšího vzrůstu.

A tak jsem se vydali plavat na malý ostrůvek vprostředku rybníka a Mireček za námi. Věděli jsme, že neumí plavat a že se odráží ode dna.

Vesele jsme ho pozorovali až do chvíle, kdy se "doodrážel" k hluboké a poměrně široké strouze, která na dně rybníka vznikla při jeho rekonstrukci.

Mireček se v té strouze, kde nestačil, začal plácat a všichni z toho měli velkou legraci. Mně došlo, že by to nemuselo skončit dobře, za Mirečkem jsem došel, chytl ho za "křídlo" a postavil na pevné dno.

A Mireček, dojat touto péčí (asi mu moc do zpěvu nebylo) mě druhý den nahlásil soudružce učitelce a sklidil jsem veřejnou pochvalu "za záchranu tonoucího".

Ale, pravdou je, že často lidé utonou i tam, kde by to nikdo nečekal.

To máte pravdu a i když svoji zásluhu bagatelizujete, ten chlapec to v dané chvíli viděl jinak. A vzhledem k tomu, že velice často zabíjí panika, myslím, že pochvalu jste si právem zasloužil. I toto byla záchrana života.