Jak básníci ve skutečnosti přicházejí o iluze a svět o básníky

Na základní škole v páté třídě jsem se zeptala paní učitelky jak je ženský tvar slova básník. Řekla mi, že básnířka. Tak a konečně jsem mohla každému, kdo se mě zeptal, čím chci být, odpovědět: básnířkou. Bylo to pro mne nádherné slovo, protože představovalo vše, co jsem v životě chtěla ze všeho nejvíce dělat. Jenže...

Už rok po té, co se zvonilo po zemi české klíčema, jsem se musela rozhodnout kam se budu hlásit na školu. Jak se může 14ti leté dítě takhle rozhodnout na celý život, pokud v tom nemá jasno?

Začínala novinka, tkzv. Rodinná škola, nebo-li rodinka. Tak jsem se přihlásila tam, protože se tam prý naučím všeobecným dovednostem. Dodnes nevím o co šlo. A pak kadeřnice nebo prodavačka. Na kadeřnici jsem neměla prospěch, a tak jsem šla na prodavačku.

Už první rok jsem věděla, že to nechci dělat. Jsem duše poetická a o škole tvůrčího psaní jsme tenkrát bohužel neslyšela.Vlastně o ničem. Rozhodovala jsem se o své budoucnosti s žalostným nedostatkem informací. Nebyl internet a počítač měl doma málokdo. Máma věděla, že chci psát a stále mne odrazovala a ani má díla nechtěla číst se slovy: To tě neuživí. Samozřejmě měla pravdu. Neuživí mě to, protože jsem to nestudovala a nemám na to žádný papír. Nemám tedy jak začít a neznám ani cestu. Co si budeme povídat neznám ani ty správný lidi. Nevzdala jsem to a celé své naivní, rozkošné i dost praštěné mládí psala jako o život. Vznikly básnické sbírky, které nechtěl nikdo vydat. To nikoho nezajímá. Poezie. Napsala jsem také spoustu hudebních textů. Dokonce 7 písniček mělo úspěch a dostalo se na CD, ale to bylo asi oněch mých 5 minut slávy.

Kam se poděla kultura? Lidi kupují nejvíce kuchařky, protože jak říká můj manžel: "čemu se divíš, všechno je o žrádle." Asi má pravdu.

Mám hrstku fanoušků a napsala jsem divadelní hru celou ve verších, dvě dlouhé balady a ano občas mi vyšla básnička v novinách nebo ve školním almanachu, ale to není to co jsem chtěla od páté třídy dělat. To není ten úspěch, na který jsem čekala.

Mám rozdělanou knihu básniček pro děti, ale stejně skončí v šuplíku a moc mě to mrzí.

Letos na jaře jsem napsala knížku. Vlastně jsem chtěla jen popsat co se mi zdálo, dokud si to pamatuji, protože to byl opravdu divný sen. Napsala jsem ho během pěti dní na asi 150 stranách A5. Pak jsem koncem léta na výzvu idnes poslala ukázku a MAFRA se rozhodla ji vydat. Měla by v elektronické podobě vyjít tento týden. A i když jsem z toho nadšená, není to stále ta papírová kniha, kterou mohu vzít do ruky a prolistovat nebo ji půjčit kamarádce. Není to to o čem sním a když řenu přátelům, že mi vyjde kniha a oni na to: jupííí a já řeknu pouze elektronicky, proč řeknou jen: aha? Sen je blíž, ale čas běží, roky přibývají a ztrací se i ten správný eutusiasmus, energie a proč vůbec psát a hromadit, když to nikdo nečte. Byl to můj sen, to jediné co jsem chtěla ze všeho nejvíce dělat. Psát. A dochází mi chuť.

Sny jsou nádherné a kruté. Když Vám nikdo nedá šanci. Omlouvám se za tento pochmurný článek, ale měla jsem potřebu to někomu říct a mám pocit, že tam na druhý straně monitoru se najde par dušiček, které si povzdychnou a řeknou: "Já vím, jak to myslíš. Taky mě to štve." Nechci ani lítost, jde mi jen o to Vám vysvětlit proč básníci přichází o iluze a jak o básníky přichází svět.

PS: přidám jednu básničku:

Ruka mé ženy

Ruka mé ženy..

ach, já obnažený,

Ruka mé paní..

jak něžné spaní.

To ruka mé ženy

mi do žil cit vhání,

to ruka mé ženy

a vlasů vlání.