Co jsme cestou viděli jednou takhle v neděli

To se nedá jinak popsat nežli do veršů to sepsat. Co se stalo v tomto létě, když jsme byli na výletě.

S dcerou jedem dohromady

oblíhnouti ňáké hrady.

Tu se kouknem, tam se nadchnem,

něco sníme, někde zahnem.

Šinu si to takhle ňákým zapadákem,

když tu na mě v autě dcera hovoří:

"Támhle vidím kozu, hýbe náklaďákem.

Myslím, že ho asi rozboří."

Koukala jsem směrem kam se holka dívá

a opravdu na mě obří koza zírá.

Náhle se zas vrací k své úžasné práci.

Trká bez všech rozpaků do liazky do vraku.

Auto je to zřejmě duté,

bez motoru, taky zuté.

Pod údery obří kozy

nehýbou se přece vozy.

Stáli jsme jak dřevění,

předváděli divení.

V té chvíli jsem litovala,

že jsem mobil vytřískala.

Spatřila by celá hala

jak přebírám Pulicara.

Opřela se koza více

náhle ztuhla jako svíce.

Odstoupila od vozu,

moc to bylo na kozu.

Chvíli se tak pokývala

hlava se jí zamotala

udělala bác.